Zestátnění ČEZu není převzetí 30 %

Byl by to jeden z největších zásahů do české energetiky za poslední dekády. Vláda ho představuje jako cestu k větší energetické bezpečnosti, lepšímu řízení jaderných investic a dlouhodobé stabilitě. Kritici zestátnění ČEZu naopak varují před zadlužením společnosti, oslabením kapitálového trhu, rizikem politizace energetiky i tím, že domácnosti nemusí na účtech za elektřinu zaznamenat žádnou podstatnou úlevu.

ČEZ stojí na prahu historické proměny. Stát dnes vlastní přibližně 70 procent akcií energetické skupiny, zbytek drží minoritní akcionáři. Model zestátnění ČEZu počítá s tím, že výrobní část – tedy zejména elektrárny, budoucí jaderné projekty a další strategické zdroje – by přešla plně pod kontrolu státu. Zákaznická a nevýrobní aktiva, jako jsou distribuce, prodej energií, trading, energetické služby nebo podíly v plynárenské infrastruktuře, mají být vyčleněna do nové dceřiné společnosti ČEZ Energy. Ta by měla zůstat většinově pod kontrolou ČEZu, přičemž až 49 procent jejího kapitálu by mohlo být nabídnuto investorům.

Právě výnos z prodeje menšinového podílu v ČEZ Energy má být klíčovým zdrojem peněz pro výkup minoritních akcionářů mateřské společnosti, tedy faktické zestátnění ČEZu. Generální ředitel skupiny Daniel Beneš v rozhovoru pro Český rozhlas Plus uvedl, že základní scénář počítá s připraveností spustit prodejní operaci zestátnění ČEZu koncem roku 2026, nejpozději v prvním čtvrtletí 2027. Zároveň zdůraznil, že vedení firmy se má řídit maximalizací hodnoty pro akcionáře: „V tuto chvíli máme jedinou jistotu, že se budeme chovat způsobem, abychom z toho pro ČEZ, a. s., vytěžili maximum.“

Zastánci zestátnění ČEZu tvrdí, že stát potřebuje přímou kontrolu nad výrobními zdroji hlavně kvůli jádru. Dostavba Dukovan, možné rozhodnutí o nových blocích v Temelíně i rozvoj malých modulárních reaktorů jsou projekty s mimořádně dlouhým investičním horizontem, vysokými náklady a silnou vazbou na státní garance. V takovém prostředí podle vlády nedává smysl, aby se strategická rozhodnutí neustále střetávala se zájmy minoritních akcionářů, kteří legitimně sledují dividendu, tržní hodnotu firmy a návratnost investice.

Argument vlády pro zestátnění ČEZu je v jádru jednoduchý: energetika se po krizi let 2022 a 2023 stala strategickou infrastrukturou, nikoli běžným tržním odvětvím. Stát chce mít možnost rozhodovat o vyřazování starých zdrojů, výstavbě nových bloků, garancích výkupních cen i dlouhodobých kontraktech pro průmysl bez obavy, že se tím vystaví sporům s akcionáři. V tomto pojetí není zestátnění ČEZu samoúčelným majetkovým krokem, ale přípravou na energetiku, v níž budou nové zdroje vznikat pouze s výraznou podporou státu.

Opoziční strany však žádají jasnější plán a varují před riziky. Zástupci STAN a ODS podle ČTK upozornili, že vláda zatím nepředstavila itinerář zestátnění ČEZu. Jak uvedl bývalý ministr průmyslu Lukáš Vlček ze STAN: „Vláda doposud nezveřejnila žádný konkrétní postup v této věci.“ Podle ODS nesmí změna vlastnické struktury podvázat investice ČEZu ani „hodit minoritní akcionáře přes palubu“. Piráti zase varují před modelem, v němž stát ponese náklady a rizika, zatímco strategická hodnota a budoucí zisky se otevřou úzké skupině silných hráčů.

Ještě ostřejší kritika přichází od části ekonomů a analytiků. Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl označil zestátnění ČEZu za „drahý a zbytečný nesmysl“ a upozornil, že samo o sobě nepovede ke změně cen silové elektřiny. Připomněl také, že stát dnes z ČEZu inkasuje dividendy, které mohou dosahovat až desítek miliard korun ročně. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek zdůraznil, že ČEZ je sice firmou s majoritním podílem státu, ale zároveň soukromou společností obchodovanou na burze, nad níž stát už nyní vykonává vlastnická práva i veřejnoprávní regulaci.

Stát vlastní přibližně 70 % ČEZu, minoritní akcionáři kolem 30 %. Vláda chce získat 100% kontrolu nad výrobní částí ČEZu.

Krok 1 – Vyčlenění ziskové nevýrobní části

Z ČEZu se vyčlení distribuce, prodej energií, trading, ESCO, GasNet a další aktiva do nové společnosti ČEZ Energy (dřívější pracovní název Distribuce, služby a zákaznický segment – DSZS).

Krok 2 – Vstup nových investorů

ČEZ si ponechá minimálně 51 %, ale až 49 % nové společnosti může prodat přes IPO na burze nebo infrastrukturním fondům a dalším investorům. Investoři za tento podíl zaplatí desítky až stovky miliard korun, objevují se odhady kolem 150–250 mld. Kč.

Krok 3 – Peníze přitečou do skupiny ČEZ

Kupní cena za podíl v nové společnosti skončí v rámci skupiny ČEZ. ČEZ tak získá velký objem hotovosti.

Krok 4 – Výkup minoritních akcionářů

Tato hotovost se následně použije na odkup akcií ČEZu od minoritních akcionářů. Noví investoři koupí část distribuce, obchodu a služeb (ČEZ Energy) a peníze z tohoto nákupu mají posloužit k tomu, aby ČEZ nebo stát vykoupil současné minoritní akcionáře z mateřské společnosti ČEZ.

Pozitivum:
Investoři zaplatí výkup minoritářů, aniž by stát musel najít stovky miliard v rozpočtu.

Riziko:
ČEZ prodá část velmi stabilního a atraktivního byznysu, aby získal peníze na vykoupení akcionářů, a státu zůstane kapitálově nejnáročnější a nejrizikovější část spojená s jádrem. Právě spor o to, zda jde o chytré financování strategické transformace, nebo o nevýhodný převod hodnoty, je meritem celé debaty.

Pro širokou veřejnost je nejdůležitější otázka cen energií. Tady je třeba brzdit očekávání. Samotné zestátnění ČEZu automaticky nezlevní elektřinu pro domácnosti ani firmy. Cena silové elektřiny se dál odvíjí od velkoobchodního trhu, palivových nákladů, emisních povolenek, evropské regulace a poptávky v regionu. Regulovanou část ceny určují zejména náklady sítí, rozhodnutí ERÚ, poplatky za podporované zdroje a investice do infrastruktury. Stát s plnou kontrolou nad výrobou může mít větší prostor pro krizová opatření nebo dlouhodobé kontrakty, ale levnější faktura pro běžnou domácnost z toho automaticky nevyplývá.

Pozitivním dopadem zestátnění ČEZu může být větší předvídatelnost strategických investic. Pokud stát skutečně převezme výrobní část, bude moci snáze rozhodovat o Dukovanech, Temelínu, malých modulárních reaktorech i o nahrazování uhlí. To může posílit energetickou bezpečnost a snížit závislost na dovozu. Pro průmysl by mohly vzniknout stabilnější dlouhodobé kontrakty, pokud budou slučitelné s evropskými pravidly veřejné podpory. Výhodou může být i přesnější rozdělení rolí: výroba jako strategická část pod státní kontrolou, zákaznický segment jako stabilnější infrastrukturní byznys otevřený investorům.

Negativní scénář je ale stejně reálný. Pokud bude výkup minoritářů příliš drahý nebo se nepodaří prodat podíl v ČEZ Energy za očekávanou cenu, může se zvýšit zadlužení skupiny nebo tlak na veřejné finance. Odchod ČEZu z burzy by oslabil pražský kapitálový trh, kde patří k nejdůležitějším titulům. Politická kontrola nad výrobou může přinést i riziko neefektivních rozhodnutí, odkládání nepopulárních kroků, personálních nominací podle loajality nebo snahy držet ceny uměle nízko na úkor investic. Analytik Radim Dohnal dokonce varoval, že by výrazné zadlužení a snížená ziskovost mohly ohrozit schopnost financovat nové jaderné bloky.

Nejpravděpodobnějším rámcovým scénářem pro příští dva až tři roky je postupné dokončení rozdělení ČEZu, ocenění aktiv v ČEZ Energy a hledání investorů pro menšinový podíl. Pokud bude poptávka silná, výnos z prodeje může vytvořit významnou část prostředků pro výkup akcionářů mateřské firmy. Stát by následně získal plnou kontrolu nad výrobní částí a ČEZ Energy by zůstala většinově ovládanou, ale částečně investorsky otevřenou společností. Tento scénář je dnes nejblíže tomu, co popisuje vedení firmy i vládní záměr jako zestátnění ČEZu.

Druhý scénář počítá s komplikacemi. Ocenění ČEZ Energy nemusí naplnit očekávání, investoři mohou požadovat vyšší výnos kvůli regulačním rizikům a minoritní akcionáři mateřské společnosti mohou tlačit na vyšší cenu. V takovém případě se celý proces prodlouží, zdraží a politicky vyhrotí. Třetí scénář je kompromisní: stát získá silnější kontrolu nad výrobní částí, ale cesta k úplnému vytěsnění minoritářů a zestátnění ČEZu bude postupná a část trhu zůstane zapojena přes ČEZ Energy nebo jiný burzovní titul.

Z pohledu veřejnosti proto bude klíčové sledovat samotný proces zestátnění ČEZu, tedy konkrétní cenu transakce, míru zadlužení, ochranu minoritních akcionářů, pravidla pro řízení výrobní části a dopady na investice do zdrojů i sítí. Pokud stát dokáže proces provést transparentně a bez oslabení investiční kapacity, může získat účinnější nástroj pro dlouhodobou energetickou strategii. Pokud však převáží politické řízení, netransparentnost a krátkodobý tlak na ceny, může být výsledkem drahá operace s omezeným přínosem pro spotřebitele.

Schyluje se k velmi kontroverzní restrukturalizace, jejímž cílem je převést výrobní část pod plnou kontrolu státu. Teprve ocenění ČEZ Energy a finální cena výkupu minoritářů ukážou, zda šlo o ekonomicky rozumnou operaci, nebo o krok nevýhodný pro některou skupinu vlastníků.

Autor: Redakce