Globální oteplování – rok 2023 přinesl rekord

Jako globální oteplování se označuje zvyšování průměrné teploty na Zemi, a případně i jeho dopady na klimatický systém planety. Průměrná globální teplota v roce 2023 podle zprávy meteorologické služby Evropské unie Copernicus dosáhla hodnoty 14,98 °C, což je nejvíc v doložitelné historii měření. Vloni byl přitom úplně poprvé každý den nejméně o jeden stupeň teplejší než v období před rozvojem industrializace v letech 1850 až 1900. V evropské statistice je loňský rok druhým nejteplejším s rozdílem pouhých 0,17 °C oproti dosud rekordnímu roku 2020.

Globální oteplování je v posledních několika dekádách stěžejním politickým tématem zvláště v souvislosti s jeho zdůvodněním zvýšenou přítomností oxidu uhličitého (CO2) a ostatních tzv. skleníkových plynů v atmosféře v důsledku průmyslové výroby a dalších civilizačních aktivit.

S cílem globální oteplování zvrátit nebo alespoň zpomalit se vyspělé státy dohodly na snižování emisí škodlivin. V roce 1997 vznikl takzvaný Kjótský protokol, když byla v Japonsku uzavřena mezinárodní smlouva k Rámcové úmluvě OSN o klimatických změnách, ve které se 83 průmyslových zemí zavazuje omezit v letech 2008–2012 produkci skleníkových plynů v průměru o 5,2 procenta v porovnání s rokem 1990.

Na Kjótský protokol navázala v roce 2015 Pařížská dohoda o omezení emisí skleníkových plynů po roce 2020, kterou přijalo 195 zemí. V roce 2019 Evropská komise představila soubor opatření pod názvem Zelená dohoda pro Evropu „European Green Deal“, jež má kontinentu do roku 2030 zajistit snížení produkce skleníkových plynů o 55 procent oproti roku 1990 a do roku 2050 jejich nulové emise.

Green Deal přitom vycházel mimo jiné z předpokladu, že uhlí v energetice bude na přechodnou dobu suplovat ekologičtější zemní plyn a později fosilní paliva při výrobě elektřiny zcela nahradí solární a větrné elektrárny či výrobny z dalších obnovitelných zdrojů. Vpád na Ukrajinu ale vedl k přehodnocení plánů na odběr relativně levného zemního plynu z Ruska a hledání jiných řešení.

Například jen Německo v souvislosti s odklonem od ruského plynu a odstavením všech svých jaderných elektráren vloni při výrobě elektřiny spálilo nejvíc uhlí za posledních šest let a zvýšilo tak svou produkci CO2. Velmi negativní budou z hlediska koncentrace skleníkových plynů v atmosféře i důsledky spalování ohromných objemů přebytků zemního plynu v Rusku, o rozsahu celkových ekologických škod zapříčiněných válečným konfliktem na Ukrajině nemluvě.

Rekordní teploty roku 2023 drasticky redukovaly i rozlohu arktického mořského ledu, svět se potýkal s častými a dlouhými vlnami veder, které způsobily sucha, napomohly šíření lesních požárů a paradoxně přispěly i k přívalovým dešťům, silným bouřím a ničivým povodním. Copernicus loňské klimatické extrémy dává do souvislosti s vysokou koncentrací skleníkových plynů, jevem El Niňo a dalšími přirozenými výkyvy.

Zůstává tak otázkou, do jaké míry je globální oteplování způsobeno člověkem. Studiem vlastností vzduchových bublinek zachycených v permafrostu a mořských sedimentech mohou vědci zkoumat vývoj zemského klimatu v dávné minulosti. Prokázali tak opakovaný výskyt takzvaných dob ledových, kdy byla průměrná teplota vzduchu na Zemi o 5 až 10 °C nižší než nyní a výrazně rostlo zalednění kontinentů, což snižovalo mořskou hladinu o více než sto metrů oproti dobám meziledovým, které je střídaly.

Z výzkumů vyplývá, že za poslední milion let se na planetě nejvíc oteplovalo právě při takových střídáních a v těchto přechodech byl růst teplot několikanásobný v porovnání s tím, jaký pozorujeme nyní od počátku industriální éry. Pohyboval se v rozmezí 4 až 5 °C. Zásadní rozdíl je v tom, že zatímco teplotní přechody mezi jednotlivými dobami ledovými a meziledovými trvaly tisíce let, k současnému nárůstu průměrné teploty o téměř 1,5 °C došlo za necelých 150 let. Oteplování země přitom není rovnoměrné teritoriálně ani svým rozložením v čase, například v České republice se průměrná teplota za 60 let zvedla o 2 °C, v některých zemích se zase prodlužují sezónní období, kdy je teplota i 10 °C nad dlouhodobým průměrem.

Střídání dob ledových a meziledových souvisí s astronomickými faktory, primárně se změnou tří tzv. orbitálních parametrů Země. Jedním je sklon rotační osy kolísající mezi 22,1 ° a 24,5 ° k oběžné dráze kolem Slunce, přičemž přechod mezi krajními hodnotami trvá kolem 41 tisíc let. Druhým je excentricita neboli tvar dráhy oběhu Země kolem Slunce, která se mění z téměř kruhové na eliptickou s periodicitou přibližně 100 000 let. Třetím je tzv. precese čili směřování zemské osy ve vesmírném prostoru, jež se mění s periodou asi 26 tisíc let.

Změny těchto ukazatelů působí na proměnlivost celkového množství sluneční radiace dopadající na Zemi, kdy ve středních zeměpisných šířkách mohou rozdíly činit až 25 procent. Jsou tak považovány za hlavní spouštěcí mechanismus nástupu dob ledových a meziledových. Vliv ale mají i další faktory, jako je objem skleníkových plynů z oceánu či svrchní litosféry působící na přirozený skleníkový efekt atmosféry Země a roli může hrát také zemská sopečná činnost nebo sluneční aktivita. Nyní se Země nachází v době meziledové, která trvá přibližně 12 tisíc let, a vhodná orbitální konstelace na nástup další doby ledové by podle všeho měla nastat za víc než 100 tisíc let.

Pokud se nepodaří splnit klimatické cíle a udržet růst průměrné teploty kolem 1,5 °C v porovnání s předindustriální érou, predikce naznačují, že při současném tempu globálního oteplování se průměrná teplota zvýší do roku 2100 o 4,4 °C. Už při nárůstu nad 2 °C přitom podle odhadů dojde k tak razantnímu odtávání ledovců a zvýšení mořské hladiny, že určité pevninské oblasti budou zcela zatopeny a některé přímořské státy přijdou o rozsáhlá území.