Útok na elektrárnu No. 3

Pro útok na první jadernou elektrárnu ve Spojených arabských emirátech (SAE) ze 17. května není omluva. Opětovně došlo k tomu, co bylo ještě donedávna nepředstavitelné, k vojenskému útoku na civilní jadernou infrastrukturu. Ta byla až do roku 2022 automaticky chráněna nepsaným pravidlem nedotknutelnosti.

Po zásahu dronem se vzňal elektrický generátor mimo vnitřní perimetr elektrárny, útok nezpůsobil zranění osob, únik radiace ani přerušení provozu reaktorů. Přesto incident představuje další důrazné varování, že vojenský či hybridní útok může směřovat prakticky na jakékoli jaderné zařízení.

Útok v SAE bohužel není ojedinělou událostí. Naopak potvrzuje nebezpečný trend posledních let, kdy se atomové elektrárny a další jaderná zařízení stále častěji stávají součástí ozbrojených konfliktů, vojenského nátlaku nebo útoků bezpilotními prostředky. Co dříve bylo vnímáno, a při předchozích konfliktech také akceptováno, jako absolutní tabu, se stává stále běžnější součástí nové bezpečnostní reality. Útok směřovaný na jadernou elektrárnu jako součást strategické infrastruktury a kritický bod fungování státu má nejen technický, ale i psychologický a politický dopad.

Záporožská jaderná elektrárna, největší v Evropě, se stala symbolem nové éry, kdy už nejsou jaderná zařízení v průběhu vojenské konfrontace automaticky považována za nedotknutelná. Elektrárna se opakovaně ocitla v blízkosti bojových operací, které způsobily výpadky napájení, byla cílem ostřelování a směřoval na ni útok drony.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) opakovaně varovala, že jakékoli bojové akce v okolí takového zařízení představují přímé ohrožení jaderné bezpečnosti. Jaderná elektrárna se fyzicky nachází v prostoru, kde se pohybují drony, dopadají střely a kde může být narušena i podpůrná infrastruktura, bez níž nelze zajistit její bezpečný provoz.

Dalším případem zvýšeného bezpečnostního rizika bylo poškození ochranného pláště v Černobylu. Útok dronu tam v únoru 2025 poničil novou ochrannou konstrukci, která překrývá reaktor č. 4 zničený při havárii v roce 1986. Bezprostředně po zásahu sice nebylo zaznamenáno zvýšení radiace a monitorovací systémy fungovaly dál, ale pozdější kontrola ukázala, že škody byly vážnější, než se zpočátku zdálo.

Poškozeny byly části opláštění, izolační vrstvy i některé technické prvky uvnitř konstrukce. Podle následných hodnocení byla narušena schopnost pláště plnit dlouhodobě svou ochrannou funkci, tedy zabraňovat úniku radioaktivních látek do okolí. Černobyl tak připomněl, že i když nedojde k okamžité katastrofě, útok na jaderné zařízení může významně oslabit bezpečnostní bariéry, které byly navrženy na desítky let.

Právě v tom spočívá současný posun v nahlížení na zabezpečení. Dříve se uvažovalo především o tom, zda by jaderná elektrárna mohla být terčem masivního vojenského útoku. Aktuálně se ukazuje, že hrozbou mohou být i menší, levnější a obtížněji zjistitelné prostředky, zejména právě drony. Aby způsobily závažný problém, nemusejí ani zasáhnout samotný reaktor. Stačí, že poškodí pomocnou infrastrukturu, naruší napájení, komunikační systémy, výcviková centra nebo jiná zařízení mimo hlavní kontejnment. Jejich význam je i symbolický, útok na jadernou infrastrukturu vyvolává silnou mezinárodní pozornost a působí jako nástroj nátlaku, i když technické následky zůstanou omezené.

Přes všechno zmíněné nejsou jaderné elektrárny snadným cílem a každý útok automaticky neznamená riziko katastrofy. Jaderná zařízení patří k nejodolnějším průmyslovým stavbám vůbec. Jsou chráněna principem takzvané obrany do hloubky, tedy systémem více navazujících bezpečnostních vrstev, které mají zabránit vážným následkům. Ochrana přitom nezačíná ostrahou areálu, ale už při samotné konstrukci a stavbě elektrárny.

Nejdůležitější části jaderného provozu chrání několik fyzických bariér. Radioaktivní materiál je uzavřen v palivových článcích krytých vlastním obalem, následuje primární okruh, reaktorová nádoba a nakonec kontejnment – robustní železobetonová obálka, která má odolat extrémním situacím a zadržet radioaktivní látky i v případě vážné havárie. K tomu se přidávají rezervní systémy chlazení, záložní zdroje napájení a další technická opatření, jejichž smyslem je zachovat klíčové bezpečnostní prvky funkční, i kdyby došlo k poškození části zařízení. Vícevrstvá koncepce má zajistit, aby ani vážný incident nepřerostl v jadernou havárii.

Další úroveň zabezpečení představuje fyzická ochrana areálu. Jaderné elektrárny mají střežený perimetr, detekční a kamerové systémy, přísný režim vstupu a spolupracují se státními bezpečnostními složkami. V posledních letech roste význam ochrany proti dronům. Provozovatelé i regulační orgány se soustředí na rychlou detekci bezpilotních prostředků, jejich sledování a včasnou reakci. Přesné postupy bývají z bezpečnostních důvodů neveřejné, ale obecně jde o kombinaci senzorů, optických a radarových systémů, perimetrické ochrany a zásahových mechanismů ve spolupráci s policií či armádou. Smyslem je rozpoznat hrozbu co nejdříve, zpomalit její dopad a co nejrychleji reagovat.

Případy z Emirátů, Záporoží i Černobylu ukazují, že svět vstoupil do nové fáze. Nepsaná pravidla, podle nichž měly být jaderné elektrárny v zásadě za všech okolností mimo hru, přestávají platit. Provozy zůstávají mimořádně chráněné, ale jakákoli bezpečnostní debata už nemůže vycházet z předpokladu, že samotná jaderná povaha zařízení odradí každého útočníka. Dnešní realita je nová: jaderná infrastruktura se může stát cílem přímých i nepřímých útoků. A to i tehdy, když útočník neusiluje přímo o katastrofu, ale o destabilizaci, zastrašení nebo očekává politický efekt.

Proto roste význam nejen technické ochrany, ale i mezinárodního tlaku na to, aby byl útok na jaderné zařízení považován za naprosto nepřijatelný krok. Jaderné elektrárny jsou konstruovány tak, aby i v extrémních situacích poskytovaly nejvyšší míru odolnosti. Přestaly být nedotknutelným tabu, ale i nadále patří k nejlépe chráněným a nejrobustnějším prvkům moderní energetické infrastruktury.

Autor: Redakce